Byl podzim. Znáte to, melancholická nálada, poslední hřejivé paprsky sluníčka, poletující listí a vidina dlouhé a depresivní zimy. Byl jsem tím vším celý nějaký oslabený a podlehl jsem tlaku.  Ten, který vždy hlásal, že NIKDY !!! nebude vést žádný kroužek s dětmi, protože se přeci nemůže tolik nervovat a ničit si chatrné zdraví. Může za to, ale vlastně i Petr Štěpán, kterému se do toho evidentně chtělo  a vlastně mě přemluvil,  že to zkusíme a uvidíme. Navzájem jsme se přesvědčovali, že žádné děti nepřijdou  a když náhodou přijdou, tak stejně rychle přestanou, protože nastolíme příšerný dril a budeme hrozně přísní. Budeme přece vychovávat mladé horolezce a ne žádné bačkory. Chvíli to poběží, všechny děti odpadnou a my jsme z obliga…..

Den D, hodina H. 4. listopad 18.00 hodin – první schůzka dětského lezeckého oddílu SKAL  Prysk. Přišlo 14 dětí a nám oběma spadla čelist. Bylo to trochu více, než jsme očekávali……  Petr vzal věc pevně do svých rukou. Hřímal z pódia a drtil pohledem jakýkoliv náznak nekázně. Maminky se krčily na židlích a chvíli se dokonce i bály špitat si u stolu horké novinky. Trochu jsme cvičili, trochu lezli, trochu teoretizovali.  Děti zlobily, my je rovnali do latě a občas se nám to i dařilo. První, druhá, třetí, čtvrtá, desátá hodina.

Je jaro. Dětí máme pořád čtrnáct, skoro nikdo neodpadl.  Dokonce se hlásí další. Pravidelná účast je znát i na výkonech a všichni popolézají radost pohledět. Samozřejmě i tak stihnou spoustu věcí  okolo a neustále dělají  co nemají.  Skáčou si po hlavách, nedávají pozor, strkají se, dostávají tresty, podmínečná vyloučení a za trest cvičí. Po každé hodině si oba s Petrem sípavým a totálně vykřičeným hlasem zkroušení na židlích říkáme, že už nikdy. A když jo, tak jenom s těmi, co nezlobí!  V bojovné náladě pak doma hlásím, že mi jedno přerostlé děťátko úplně stačí a dokonce i snáším vražedné pohledy své milované choti. Přijde další středa a opět s úsměvem čelíme náporu těch malých smráďat a přistihuji  se jakou mám vlastně radost jak se lepší a mění před očima. Přemýšlím  jestli v  nich něco z toho hemžení a společného snažení zůstane.

Je mi úplně jasné, že s blížícím se jarem vezme další z našich předsevzetí za své. Už  teď vymýšlíme  kam to hejno neposedných blech vezmeme juknout na skály, kde je budeme učit slaňovat, která oblast by je mohla nejvíce chytnout  a už by je nepustila. I když jsme hrozně drsní, přísní a zásadový, tak si stejně  už dopředu děláme, možná bláhové, naděje, že třeba alespoň pár z nich posedne lezecký bacil.  Třeba se budou stejně jako my každé jaro mazlit s vysychajícím pískovcem, budou vyhlížet sluníčko a zahánět déšť  a celou zimu budou pilně hoblovat upocené umělohmotné chyty na překližce, aby na jaře podrtili nějakou další a ještě těžší cestu, mohli se na vrcholu zapsat do knížky a vychutnat si ten slastný pocit při pohledu do hlubiny pod sebe. No a za to by ta trocha „nervů v kýbli“ určitě stála.

HORE ZDAR !